Na chybotisku má podíl i Čech!

od | 20.04.2020 | Články, Ostatní

Filatelistický (ob)šťastník

V dějinách rakouské monarchie představoval významný politický mezník rok 1867. V únoru došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, vznikla Rakousko-Uherská monarchie se společnou hlavou státu a některými klíčovými ministerstvy, ale poštovní zpráva byla rozdělena na rakouskou a uherskou. Jelikož v Uhersku tehdy nebyla tiskárna schopna tisknout ceniny, obě strany se dohodly, že vydají společnou emisi známek.

 * * *

“Karl, ty si opravdu myslíš, že tráva je červená?” “Pane učiteli, já nemyslím, já vidím. Když ji jiní vidí jako zelenou, je to jejich věc!” Tyto krátké repliky z raných školních dob zůstaly Karlovi v paměti natrvalo. Vzpomněl si na ně i v den, kdy mu jako 16-letému oční lékař v Linci po důkladném vyšetření oznámil, že trpí nejčastěji se vyskytující barvoslepostí – záměnou červené a zelené barvy. Karl z toho nebyl smutný. Díky této zrakové anomálii povyhrával v minulosti všechny možné soutěže v kreslení a malbě, jejichž hlavním kritériem byla tvořivost a fantazie. Bodoval i ve výtvarné soutěži “Zdravá zelenina”. Nakreslil meloun zvenku červený a uvnitř zelený. “Bravo!” neskrýval nadšení předseda poroty profesor Joachim Krautner z vídeňské Akademie výtvarných umění, “Karl, ty jsi průkopníkem nového uměleckého směru, který se jmenuje inverzní malba !!!” Jiného člena poroty zaujal zase tím, že když měl nakreslit “mladé rajče “a všichni ostatní soutěžící kreslili nezralá, zelená rajčata, on jediný nakreslil červené. “Časová perspektiva … Neuvěřitelné, Karl, ty jsi vizionář!”
Když si Karl na stupíncích vítězů přebíral hlavní cenu soutěže a viděl ty rozzářené tváře starých a vážených pánů, pomyslel si o jejich nadšení a úsudcích své. Starosti mu dělala akorát cena, kterou do soutěže věnoval největší pěstitel zeleniny v severním Rakousku – firma “Wiedergabe”. Jak domů odnese 250 kilogramů červených kedluben? A nebudou dřevnaté?

* * *

Koncem dubna 1867 Státní tiskárna cenin ve Vídni dostala za úkol vytvořit návrh známek společné emise. Na známkách měla být hlava císaře a na dvojhlavou orlici bylo třeba zapomenout, protože Maďarsko mělo tehdy už svůj vlastní státní znak. Známky měly být vyrobeny klasickým knihtiskem. První zkusmé tisky předložila tiskárna již 9. května. V středovém oválu byla umístěna hlava císaře orámovaná kruhem z perel a dolů grafik umístil hodnotový štítek se zkratkou měny “kr”, která vyhovovala oběma názvům měny (Kreuzer i Krajczar).

* * *

Karlovi jeho zrakový handicap nepřinášel v životě jen výhody. V paměti mu utkvěla příhoda, kdy se chystal, po dlouhých měsících chození, poprvé intimně a hloubkově políbit svou přítelkyni, bylo to v bytě jejích rodičů. “Je ti špatně? … Budeš blít?“ zašeptal jí do ouška, když předtím spatřil, že její tvář je zelená. “Je mi naopak velmi dobře, zlato. Nevidíš, jaká jsem rozpálená, nabuzená,  červená ?? ” Tehdy se Karl rozhodl, že s touto anomálií přechytračí. Bude si tyto dvě barvy – zelenou a červenou – jednoduše překládat. Tak jak se překládají slovíčka v překladovém slovníku. Když uvidí něco zelené, bude vědět, že je to červené, a naopak. Fungovalo to. Když kamarádovi spatřil pod nosem něco, co vypadalo jako svíčka, věděl, že je to krev, podal mu kapesník a poradil mu, aby zaklonil hlavu a přestane krvácet. Nějaký čas to takto fungovalo. Až přišel den, kdy mu rodiče s radostí referovali, že ve Wiener Zeitung zachytili zprávu, že na trh přichází lék pro barvoslepé, pro ty, co si zaměňují červenou se zelenou. Bingo! Další události nabraly rychlý spád. Karl navštívil rodinného očního lékaře v Linci a ten mu ochotně lék předepsal. Začal ho užívat. Stoprocentní účinnost! Jedinou nevýhodou bylo, že lék měl účinek jen 24 hodin. Když si ho brzy ráno nevzal, opět musel přes den barvy překládat. Karl si hrál. Přípravek užíval obden. V úterý, čtvrtek a sobotu. A když si ho některé ráno zapoměl dát, rychle na to přišel. Na jaře a v létě stačilo podívat se ven z okna na stromy. Horší to bylo v zimě. Proto nosil v kapsách kalhot pomůcku. V levé kapse zelené eso, v pravé  červené.

* * *

Bylo rozhodnuto: známky budou jednobarevné. Známka 2kr bude mít barvu žlutou, 3kr zelenou, 5kr červenou, 10kr modrou, 15kr hnědou a 25kr šedou.

* * *

Po absolvování středního grafického učiliště dovršil Karl dospělost. A aby se mladý pán doma jen tak neválel, otec mu vybavil místo. Státní tiskárna cenin ve Vídni právě dokončila přípravné práce před tiskem společné rakousko-uherské emise, jejíž náklad se očekával v stovkách milionů kusů. Tiskárna potřebovala každou pomocnou ruku. Karl se potěšil. Bude mít sice méně času na svou přítelkyni, se kterou již od polibků pokročili výš, tedy níž, ale práce v největší říšské tiskárně ho jistě bude bavit.

* * *

“Karl, tak jak se ti líbila exkurze v naší tiskárně, chceš tu pracovat, chceš nám pomáhat?” zeptal se Karla ve své pracovně ředitel Dr. Alfred Madl. Šlo o víceméně neformální přijímací řízení, neformální proto, že Karlův otec byl jeho známý. A když ředitel viděl Karlův úsměv a rozzářené oči, upřesnil: “Co se ti líbilo nejvíc?” “Nejvíce se mi líbila výroba bankovek. A ještě i to, jak pěkně byly ty svazky naskládané na paletách. Takový pořádek máme i my doma, jen bez těch bankovek. “” A co známky?” pokračoval ředitel, aniž by reagoval na Karlův vtip. “I známky jsou fajn … ale … nezlobte se, ty, co teď tisknete, nevypadají bůhvíjak … mají takový  hrubý tisk,” vysoukal ze sebe Karl. Ředitel se jen jemně usmál a v duchu ocenil Karlův postřeh. Bodejť by neměly hrubý tisk, když je papír nekvalitní a podkládáme ho příliš měkkou a levnou plstí, kterou jsme původně chtěli vyhodit – v duchu dokončil myšlenku a Karlovi sdělil: “Víš, známky, které nyní tiskneme, jdou na uherský trh a Maďaři si přáli takový hrubší tisk. “” A co, Maďaři hůř vidí? ” reaguje Karl. “Nevím, asi,” odpovídá ředitel a otevře fascikl: “Karl, v tvých zdravotních záznamech se píše, že jsi částečně barvoslepý, že si zelenou barvu mýlíš s červenou … a zde je také  napsáno, že na to bereš lék. “Ano, pane, když si ho ráno dám, pak celý den vidím normálně.” “A když si ho ráno nedáš … pak červenou vidíš jako zelenou?” “Přesně tak,” souhlasí Karl a přidá informaci, že aby si byl docela jistý, že vidí normálně, podívá se na karty, které má v kapsách. “V levé kapse mám vždy zelené eso, v pravé červené. Když je vidím takto, a ne opačně, jsem fit,“ prozrazuje. “No … tak to si …zcela … v pořádku,” pomalu ze sebe souká ředitel a na tváři mu vidět, že ztuha přemýšlí. Pak si brýle ze špičky nosu přesune ukazováčkem ke kořeni, odlepí zrak z papíru, podívá se přímo na Karla a už s pevným rozhodnutím v hlase hodí Karlovi udičku: “A co bys řekl na to, Karl, kdyby si hned v pondělí příští týden, tak na zkoušku, sám vytlačil dva -tři archy trojkreuzerovej známky, jejíž tisk máme naplánovaný? “To vážně ??? To by bylo úžasné! “nadchne se neočekávaným projevem důvěry Karl. “Pojď, teď ti ukážu, jak se obsluhuje tiskařský stroj …”
Takovou příležitost nemohu zahodit, opakuje si v duchu ředitel. Lék… obyčejný vitamín … karty v kapsách … Jak to udělá ??? A nesmí zapomenout v pondělí ráno Karlu oznámit, že hned po vytištění tří archů je musí donést rovnou do jeho pracovny.

* * *

V průběhu června až září 1867 spatřilo světlo světa 6 známek společné rakousko-uherské emise (obr. 1).

Obr. 1

Obr. 2

Chybotisk (obr. 2) spatřil jen přítmí ředitelova trezoru. Jak se však červené 3-kreuzerovky dostaly do jižního Maďarska? Nebo Karl Prohaska, syn Čecha žijícího ve Vídni, ředitele prokoukl a neodevzdal mu všechny archy?


Nebo je všechno jinak?

Karel Procházka, prapravnuk

Share This